Jsme vidět? Aneb o divadelní propagaci poprvé – Divadlo na cucky

Jak se navenek propagují olomoucká divadla? Jako první je na mušce Divadlo na cucky. V arzenálu má vyvedené plakátové kousky i trailery. Na jedné straně světélkující hravost Oblíbenců, na té druhé tajemný půvab černobílé Mme Bovary. Poezie, trocha norského chladu a mini interview s dvorním grafikem Zdeňkem Vévodou.

Olomoucká scéna a její tři divadla. Klasické Moravské divadlo Olomouc, pop-punková Tramtarie a experimentující soubor Divadla na cucky, který spadá po křídla občanského sdružení Divadlo Konvikt. Tři subjekty, tři oázy divadelní kultury, tři různorodé propagační chytáky. V čele stojí plakáty k jednotlivým inscenacím. Nad nimi se nos neohrnuje, jsou to zásadní poutače zejména v době premiéry daného kusu. Výrazné, originální, výstižné, jindy scestné a prachobyčejné. Jsou přilepené na zdech, přišpendlené na nástěnkách. Některé z nich vás donutí zastavit, zaslouží se vaší pozornost, jiné vás otráví, případně vám předají pouhou základní informaci ve stylu „jasně, je to divadlo“. A nakonec samozřejmě také trailery. Na české divadelní scéně stále a stále podceňovaná a přehlížená forma propagace. Přitom právě audiovizuální upoutávky šířené po internetu (nejčastěji skrze YouTube s odkazy na frčících sociálních sítích v čele s Facebookem) mohou na představení dostat mladé skupinky. Divadlo na cucky svou propagační palbu nepodceňuje. Právě naopak. Pohrává si s ní, snaží se ji vylepšovat.

Správně volený střih dokáže dělat divy. Naléhavý, velmi intenzivní trailer, který jen podtrhuje drásavou atmosféru inscenace Někdo přijde. Autorem je Andy Fehu, filmař jinak spjatý převážně s Divadlem Tramtarie.

Mme Bovary

Krásky v nesnázích

Výstava plakátů z reklamních dílen Divadla na cucky. V užším výběru jsou kousky k inscenacím Poiésis, Někdo přijde, Oblíbenci a Mme Bovary. Hrají si jedině na divadelním písečku, v podstatě nezacházejí nikam dál, maximálně k literatuře. Potrpí si na jednoduchosti a jasnosti, vyzdvihují jediný motiv, věc, která má na plakátu svůj dominantní prostor a nějakým způsobem souzní s tím či oním opusem. Poster propagující Poiésis jako systematická koláž, která se ohání lehkostí a barevností, vznáší se stejně jako tvorba básnířky Cvetajevové, kroutí vám hlavu doprava, chce, abyste se naklonili a všímali si. Suneme se k Někdo přijde. Norsko máte hned za zády, připadá vám pochmurné a nepřívětivé a už se vám tam vůbec nechce, rušíte rezervaci letenek do Haugesundu. Z plakátu číší chlad, pere do vás celkem prudký vítr, fialová barva působí výstražně, dává vám malou facku a říká, že někdo asi fakt přijde. Ale nevíte kdo. A pokud k plakátu přistoupíte blíž, všimnete si, že ty dominantní nosní dírky se jakoby proměňují v podivné stopy ve sněhu a že celý vizuál plakátu tvoří rozsáhlá a špinavá sněhová závěj. Anebo je to jen tím, že autor článku má moc dioptrií.

Klikněte pro zvětšení plakátů

Hned vedle visí Oblíbenci. Pestrobarevná mozaika, která vypadá na pořádnou apokalypsu na obrazovce vašeho monitoru. Rozparáděný vizuál, co působí jako grafické zmapování citových pohnutek v hlavách hlavních hrdinů Oblíbenců. Jednou totálně nahoře (vybouřená červená), jednou tak půl napůl nebo úplně v pohodě (světle modrá a bílá), jednou zase absolutně na dně (tmavě modrá). Vizuál, co vybízí k tanci a poslechu Animal Collective, kteří jsou ostatně součástí soundtracku k inscenaci.

Jako hlavní hvězda výstavy Mme Bovary. Nepřehlédnutelné černobílé foto, které vzývá ženskost a její krásu, křehkost a půvab, činí z ní monument, co chce mít každý doma jen pro sebe, ale přitom si zasluhuje, aby ho viděli všichni. Je dráždivý, ohání se stylem módních časopisů, nepostrádá eleganci, emoce a už vůbec ne erotický náboj. A pořád mluvíme o plakátu k divadelní inscenaci Mme Bovary, nikoliv k výstavě ženských aktů.

V příštím díle: Divadlo Tramtarie. Do té doby vzít sako a vedle placky s logem vaší oblíbené kapely přidat jednu zbrusu novou – divadelní.